Chudobín - obec zaniklá před 50 léty



Výstava fotografií
V průběhu července a srpna proběhla v salonku restaurace Kohinoor v Dalečíně výstava fotografií zaniklé obce Chudobín, zatopené Vírskou údolní nádrží. Výstavu připravili panové Milan a Jiří Peňázovi. Jelikož se výstava setkala s velkým zájmem místních i přespolních obyvatel, dovolili jsme si, se souhlasem autorů výstavy, její malou část prezentovat na našich stránkách.

Projev Ing.Hudce při otevřéní výstavy v Dalečíně 17.7.2003
Vážené dámy a pánové, Nestává se naštěstí příliš často,aby bylo možné uvést výstavu o obci, zmizelé pod vodou.Jednak počet těchto obcí je u nás malý, jednak málokterá z nich měla asi to štěstí, že mezi těmi, pro které znamenala domov, jsou lidé typu autorů dnešní výstavy – dvou bratří Peňázů a inženýra Munzara. Jak jste již viděli nebo jak ještě uvidíte, není podobná výstava záležitostí pouhého počtu materiálu: materiálu umožňujícího uspořádat podobnou výstavu, je mnoho, ať jsou to fotografie, obrazy, rodinné i veřejné kroniky a paměti. A to ještě nebylo možné vystavit vše, co autoři nashromáždili. Nedejme se však mýlit – uspořádat z tohoto materiálu dnešní výstavu neznamenalo prostý výběr z jednoho či několika archivů. Mnohem více to znamenalo zjišťovat, kde jaký materiál je uchováván – ať již ze záměrné piety či kde leží někde nepovšimnut, najet stovky kilometrů, navštěvovat pamětníky, archivy, vypůjčovat a většinou ofotografovat a teprve nakonec vše utřídit, vybrat věci podstatné a připravit k vystavování (A nutně říci, že prakticky vše na vlastní náklady) Co tedy současná výstava ukazuje? Jaký vůbec byl Chudobín před zmizením? I na speciálních mapách to byla jen malá skvrna a jméno. V místopisu Markrabství Moravského z roku 1898 je Chudobín osadou Dalečína, vykazující 18 domů a 144 Čechů, sousedící osada Hamry má pouhé 2 domy a 28 Čechů. Až do doby zatopení se tedy Chudobín příliš nezvětšil – i s Hamry měl 22 domů a kolem jednoho sta stálých obyvatel. Možná je vhodné říci, že jméno obce pozůstalé z dávných staletí – Chudobín – před zatopením již ne zcela odpovídalo. Obyvatelé se stejně jako v celém okolí živili zemědělstvím, prací v lese, řemesly, dokonce v Hamrech byla prosperující přádelna Jaroškova. A stále více se uplatňoval – zejména na pohlednicích – Chudobín jako Českomoravské Švýcarsko. Romantické údolí Svratky kolem Chudobína procházeli a zastavovali se v místním pohostinství nejen turisté, ale vesnice a krása krajiny upoutala některé návštěvníky natolik, že se sem pravidelně vraceli ať již v létě nebo v zimě. A nejen se vraceli – sami můžete na vystavených dílech zaznamenat, jak vnímali a zobrazovali Chudobín a jeho krajinu výtvarník Státního divadla v Brně Josef Adamíček či umělečtí fotografové Hynek Jestřábek nebo Josef Mačenka. Nebyla to však pouze krajiny, která sem přitahovala návštěvníky. V obci existoval kulturní život, jeho nositelem, jak bylo u nás na venkově zvykem, byl především hasičský sbor. Pokračovala zde tehdy ještě nepřerušená tradice aktivních zábav s tancem nebo divadelní představení ochotnického souboru. V létě tomu přispívali i skautské návštěvy a zejména život trvalého letního tábora Sokola Husovice. Vnější stránku tohoto dění mohly zaznamenat i početné fotografie i jiné materiály. O čem však nemohou sebecennější a sebevzácnější obrazové dokumenty promluvit, je živá paměť místa. Jsou sice v kronice záznamy, v nichž se dočtete, ve kterém roce a v kterém domě byl instalován první radiopřijímač. Nicméně ani tyto kroniky nemohu nahradit lidskou paměť. Ta nese v sobě radosti, strasti i každodenního života jednotlivých lidí, výjimečných okamžiků, vztahů mezi sousedy či osudy celých rodů a vesnického společenství. Tyto osudy se nedají vyčíst z tváří na fotografiích a mizí v postupně blednoucích až zcela zapadlých tonech mezi generacemi. Přitom by dnes neuspěla románová díla Raise, Holečka, Mrštíků či Terezy Novákové , zachycující život na našich vesnicích v 19. Století. Celá dnešní výstava je tedy především věcí srdce, nikoliv archivů, profese a peněz. Snaha oživit podobu a snad i ducha Chudobína, zmizelého před 50 lety pod stoupající vodou Vírské přehrady, patří zřejmě k hledání kořenů vlastního života. Odezva, kterou příprava výstavy měla, ukazuje, že autoři výstavy nejsou v tomto hledání a snad i nalézání sami. A zato především velký dík.